Nový vzhled časopisu je velmi neobvyklý. Většina stran je totiž vyplněna obsahem do posledního místa, kdy často na dolním okraji není milimetr volna od konce textu do konce strany. DTP odborníci z toho určitě dostávají tik, ale já sám oceňuji především funkčnost, takže se mi to docela líbí. Drobné mušky tahle myšlenka ale má - občas se prostě nějak nezdařilo udržet tu minimální vzdálenost od okraje, a tak hodnotící tabulky u recenzí (které právě na tomto spodním okraji jsou všude umístěny) prostě chybí. Také velikost obrázků je občas poněkud značná, a trosky textu, které uchvátí alespoň zbyteček stránky, pak zmateností připomínají český PC Gamer... Celkem nepotěší i proměnlivá velikost písma, krom něj při čtení dost odpuzují nestejně široké sloupce, do nichž je text na většině stran formátován, kde je navíc vše zarovnáno na pravý okraj nějakým podivným algoritmem... Prostě se to čte blbě.

Úvodník je jedna z těch opravdu divných částí časopisu. Celkem mi uniká smysl obrovských náhodných (?) mezer mezi řádky. Také obrázky které se, cituji "potulují na této stránce", se opravdu potulují pekelně, a snaží se z časopisu uniknout seč jim síly stačí - ilustrace o rozměrech 2x3cm se opravdu jen tak často nevidí, a možná tu máme dokonce malý rekord.
Obsahově úvodník shrnuje stručně smutnou historii Excaliburu, a představuje v jásavých barvách jeho skvělou budoucnost. Čertví, kdy mělo vlastně tohle číslo vyjít, ale zřejmě nabralo ještě větší zpoždění, než někdo čekal. V závěru úvodníku je totiž slibováno lednové číslo na 10. prosince - což už poněkud bylo, že, a na trhu je momentálně jen trapný pokus pomocí "vánočního" Excaliburu doprodat zbytek Spellcrossu. Přitom slíbenou plnou hrou do lednového čísla je lákavá adventura I have no mouth, but i must scream. Mno, uvidíme, čeho se dočkáme když ne v prosinci, tak alespoň v lednu či v únoru...

Zřejmě pod dojmem PC Gameru (?) byla rubrika s preview rozdrobena na několik částí. "Herní novinky" obsahují mišmaš krátkých zpráv, které jsou opravdu nahustěny na stránce neuvěřitelným způsobem, a jak jsem už zmínil výše - líbí se mi to. A to i přesto, že se to nečte zrovna nejlépe, ale naštěstí coby Gameboy hráč jsem vybaven vždy velkou lupou, a ta hodně pomáhá... ;-) V další části "Už aby to bylo" je, opět po vzoru PCG, každá mininovinka roztažená na dvě strany, čehož je docíleno obrovskými obrázky, případně obrovským textem (Giants). Hnus. Navíc mnohé takto představované hry už dávno vyšly, a byly dokonce u konkurence zrecenzovány, což trapnost těchto stránek jen zvyšuje. Žádný z těchto textů není podepsán, není divu, taky bych se styděl.
Regulérní preview tak začínají až v poslední části této rubriky, a zde se jim říká "První dojem". Text už většinou převyšuje rozsahem obrázky, články jsou dokonce podepsané, a na poměry Excaliburu nevypadají špatně. Ovšem jen do chvíle, než se pořádně podíváte na tabulky pod každým textem. Obsahují totiž procentuelní hodnocení! To je opravdu neuvěřitelná drzost, oprocentovat něco, co jsem vůbec neviděl !!! A když už to dělám, tak tomu pak aspoň říkám recenze, jako to dělají jinde, že... :-) Každopádně ze všech těchto preview, pominu-li ono nešťastné hodnocení, stojí za přečtení tak maximálně Planescape: Torment, kde jedině hodnota textu výrazně převažuje nad přítomnými obrázky.

Blok recenzí zahajuje Atlantis 2, a symbolicky tak předznamenává netradiční směsku textů tohoto čísla. Základním problémem je, že číslo vznikalo zřejmě během několika měsíců, a tak se tu nevesele mísí recenze na hry staré, nebál bych se říci již skoro zapomenuté (POP3D, NHL 2000) s hrami, na které si v obchodech budeme muset ještě dost dlouho počkat (Atlantis 2, Horké Léto 2). Trochu zvláštní. Poslední čísla byla poměrně typická tím, že každé prostě vyšlo ve chvíli, kdy se na něj během mnoha týdnů nashromáždil dostatek materiálu. Když jsem poprvé zalistoval tímhle posledním přírůstkem, trochu jsem doufal, že to někomu konečně docvaklo, a neaktuální články prostě nemilosrdně vyhodí... Leč - nestalo se. Velmi pochybuju, že se ještě našel někdo, kdo nečet několik recenzí na třebas NHL 2000, a kdo bude mít chuť si po měsíci přečíst další.
Samotná úroveň recenzí je mnohem vyšší, než v minulých Excaliburech. Je tu sice stále řada vyloženě slabých krátkometřážních kousků, kde se toho o hře mnoho nedozvíte (Rally Champ, Abomination, Mad Trax), ale jsou tu i průměrné texty, které by se v klidu ztratili nejen ve Score, ale možná i v GS nebo Levelu, a pak také několik recenzí opravdu dobrých. Mezi ně bych zařadil Atlantis 2 (i když to použití řečtiny mi přijde dost samoúčelné, a krom německé verze žádná jiná finální není, takže recenze z bety.. hmm) a Rayman 2 (i když zrovna tady bohužel vypadlo úplně hodnocení), ne náhodou obojí od stejného autora, který ze stávající redakce píše jasně nejlépe.

BTW k recenzi na Links 2000 - první počítačový golf jsme si tedy ROZHODNĚ mohli zahrát dříve než v roce 1982 na C64 (to bych rád věděl, proč si každý myslí, že právě jeho osmibit hraje zásadní roli v objevování nových žánrů her?), Atari Golf se na coinopech objevil přece jen o pár let dříve... JInak zrovna tahle recenze je mimořádně trapná, doufejme že autor nezůstane stranou pozornosti lanařů ze Score. Tam by zapadl jedna radost.

Hodnocení. Přestože popis hry je ne vždy lichotivý, samotné hodnocení tomu mnohdy příliš neodpovídá, snad s jedinou výjimkou nikdy neklesá pod 70%. Což třeba u shitů typu Space Invaders 3D dost překvapí.

Drobnosti. No, vlastně ne tak docela.
Docela velkého počtu stran se dostalo sekci návodů. Bohužel - krom Atlantis 2, která ještě nevyšla ani  jako hra, už se všechny ostatní návody objevily v jiných časopisech už dávno.
Velkým nedostatkem mnoha předchozích čísel časopisu byla buď úplná absence, nebo zoufalá kvalita vlastních témat. Ono přece jen, popsat nějakou hru, to se člověk má vždycky čeho chytit, a nakonec něco sesmolí. Tematický článek si ovšem vyžaduje mnohem více invence, a v neposlední řadě i znalostí. Tentokrát to redakce vyřešila šalamounsky - převzetím z jiného, a to dokonce nepočítačového časopisu. Z Playboye. Pochází odtud jak rozhovor s Billem Gatesem (první část), tak několik lechtivějších fotografií na motivy Lary Croft. Laru bych toleroval :-), ale v rozhovoru neni ani slovo o počítačových hrách (ostatně proč by se na ně také v Playboyi ptali), tudíž mi smysl jeho přítomnosti v časopise poněkud uniká.
Zdrojem značného povyražení v Excaliburu bývaly v minulosti různé hardwarové rubriky, kde pologramotní redaktoři s až zarážejícím exhibicionismem předváděli svou tupost. Tentokrát bohužel... nic... :-( Tedy... skoro. Bohužel příspěvky na stranách 126 až 128 nejsou podepsané, ale i tak nyní každý ví, že v redakci se vyskytuje někdo, kdo věří ve fufme! Zcela seriózně pojatý článek o fufme (ano, v této chvíli autor jistě bude tvrdit, že to je jen vtip, ale MY jsme ti idioti, co to nepochopili) , provázený navíc ilustračními obrázky, mne při prvním shlédnutí opravdu dostal skoro smíchy pod stůl... Teda kdo tomuhle uvěří... to musí být ale opravdový nešťastník... :-)
Obrazová Galerie, nápad oprásknutý z Levelu, má bohužel jen dvě strany. Škoda, ženština ze hry Nox na straně 129 je totiž asi jediný důvod, proč nelitovat vynaložených 150 korun.

Závěr: Opravdu nevidím důvod, proč si nový Excalibur koupit. Možná snad skalní fanoušek či sběratel... ale i tomu se určitě vyplatí počkat pár měsíců, a za dvacku ho sehnat v Levných Knihách. Přece jen - dát 150 Kč za těch pár článků, co stojej za přečtení, a za úplně bezcenné CD? Asi ne. Časopis, který není možné koupit bez cover CD, ten by se měl panečku jinak ohánět, aby jeho příloha byla atraktivní a aktuální. Takže snad příště, hoši, a doufejme, že další číslo se neobjeví zase až za tři měsíce... Bylo by pěkné vidět, jak a čím dokážete těch 132 stran naplnit za pouhý jeden měsíc, jako to zvládnou u konkurence.

Stejně jako minule u Spellcrossu, i tentokrát je v časopise otištěn kompletní originální manuál Mutária. Uniká mi důvod proč, ale jsou to tentokráte jen dvě strany, takže budiž.

Prvním článkem je recenze Kingpin. Její kvalitou jsem byl docela příjemně zaskočen, zejména úvodní část, rozhovor v argotu, je skvělá. Rozhodně bylo k jejímu sestavení třeba nějaké, ehm, nadstandardní znalosti tématu, některá slova jsem vůbec neznal. No řekněte sami, víte co je to fiňák?

I druhá recenze čísla, Shadowman, docela ujde - na poměry Excalibru, ale tím bohužel výčet dobrých článků končí. Zbytek recenzí je buď nuda, nebo nejsou o hře (Braveheart), nebo vynikají slohem žáka prvního stupně základní školy (cokoliv od autora Mistic Joe). Zajímavé je i vysoké hodnocení všech her krom jediné.

Zmiňovaný Mistic Joe vejde do historie geniálním kouskem na straně 42 - anglicky (resp. pinguin inglish) psanou recenzí na Soul Reaver. Samotná idea cizojazyčné recenze je určitě skvělá, i když své čtenáře si anglický text jen těžko najde mezi školáky, kupujícími Excalibur. Bohužel myšlenku sráží provedení, použitá parodie na angličtinu je příšerná, a to ještě sám nemluvím zrovna nejlépe - zkušený angličtinář si to určitě užije mnohem více. Mimochodem - věta "snaha byla a rodiče dětí to jistě ocení" se mi zdá být přehnaně optimistickou, každý normální rodiž nejprve nalistuje na stránku s erotikou (o které ještě bude řeč), a  následně časopis dítku zabaví...

Soul Reaver je to poslední recenze čísla, takže časopis obsahuje informace o pouhých 11 hrách! Takže tu máme nejdražší časopis, s nejmenším počtem stran, kde toho je navíc nejméně o hrách, má nejhorší CD a nejhorší obsah. Koupit, či nekoupit?

Od strany 44 začínají čtyři stránky "V přípravě", které jsou zcela prosty textu (krom názvů her). Myslím, že už jsem to kdysi řekl, ale napíšu to znovu - nemohu se ubránit pocitu, že některé časopisy by měly větší úspěch, kdyby v tom to stylu byly vydávány kompletně celé...

Strana 48. Dominanta čísla - "Erotika ve hrách". Stejně jako minule Hrůzostrašné hry, i tohle téma postrádá především kvalitní zpracování, které by mělo hlavu a patu. A stejně jako minule se zvrhává v prostý výčet všech erotických her, které autor zná - a proč to nepřiznat, zná jich opravdu hodně. Jakkoliv je ovšem tento, řekněme, komentovaný seznam, celkem reprezentativní, pokrývá jen poměrně malé období cca 10 let. Postrádám tu nějaký konec, či vůbec něco o moderních porno hrách (žádnou jsem nikdy neviděl, takže bych si to i rád přečetl :-), a také nějaký začátek, něco o historii erotických her. Tvrzení, že první erotické hry vznikaly na Sinclairu či C64 je totiž opravdu velmi úsměvné, leč nepravdivé. Pokud ponechám stranou různé public domain a freeware programy, ke kterým se autoři mnohdy raději ani nehlásili, prvními komerčními hrami s erotickou tématikou byly produkty firmy Mistique, které byly uvedeny na americký trh na podzim roku 1982 ve verzi pro tehdy populární Atari 2600. Spíše než jen erotické byly ovšem tvrdě pornografické, a tak se v prudérní Americe proti Custer's Revenge, Beat'em And Beat'em a Bachelor Party rozpoutala ostrá kampaň (vedená především Atari a americkými feministickými spolky jako WAP - Womans Agains Pornography), pokoušející se jejich prodej zakázat. To se jim také o rok později částečně (pro prní jmenovanou hru) povedlo, především díky opravdu nepěkným s/m scénám s indiánkou a kaktusem. Pokud jste se teď rozběhli do obchodu, je to marné, v JRC to nemaj'.
Ale zpět k našemu textu. Ten je doplněn mnoha screenshoty z popisovaných her. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že některé z nich jsou CENZUROVANÉ. Jde o všechny tři obrázky na dolním okraji druhé strany, kde je z těžko pochopitelného důvodu černé kolečko na místě, kde by být rozhodně nemělo. Jak může někdo cenzurovat ručně kreslenou a opravdu velmi primitivní grafiku, to skutečně nepochopím, obzvláště když na předcházející straně, kde je, ehm, takříkajíc ruka v rukávě přes celou obrazovku, se žádná cenzura nekonala.
Samotný text těžko nějak komentovat, jak už jsem napsal - je to jen výčet her, z   nichž většinu neznám. Snad bych se jen pozastavil nad tím, že autor viděl v Larry 1 zobrazenu soulož v rozlišení 160x100 (asi nějaká special brutal verze?), a že naprosto nemá tušení o existenci arkády Qix, a tak popisuje princip Lady Love celým dlouhým odstavcem. Rodičům, kteří snad přemýšlejí o zakoupení časopisu svým malým ratolestem (v dopisech čtenářů píše jakýsi sedmiletý nešťastník), bych doporučil text k podrobnému prostudování předem.

Dvoustrana 54 ještě trochu tématicky patří k předcházejícímu článku, je věnována odvážnějším zobrazením Lary Croft, vesměs ale ještě celkem decentním.

Strana 56. Má oblíbená rubrika Underground. Ani tentokrát jsem nebyl zklamán, vysoký standard si udržela. Nechybí opět citace z úžasného Hackerského Lexikonu, dnes se můžeme dozvědět co je to warez a co jsou cracky. Po delším boji se svou línou náturou jsem se odhodlal opsat to sem celé, neb jsem nebyl schopen nějak rozumně to okomentovat. Udělejte si tedy obrázek sami (alespoň budete mít možnost, pokud si časopis nekupujete, poznat jeho typický sloh):
Warez - Je software od pirátů. Když na Internetu hledáte programy, tyto jsou odlišeny svou koncovkou "z", namísto "s". V praxi se tedy vyskytují appz, gamez, utilz atd. Takovéto programy se od legálních často vůbec neliší, a i piráti je obvykle pro své šíření kupovali legálně. Jiná situace ovšem nastane, když nějaká firma například vydá na jednom kontinentě hru, a nehodlá ji na jiných kontinentech vydat dřív, než třeba až s půlročním zpožděním. V tomto případě už proces získávání novinek piráty zcela legální obvykle není.
Cracky - Zdálo se vám někdy, že jsou ty desítky megabytů renderovaných animací u té vaší hry zbytečné? Že kdyby tam nebyly, nezabírala by hra zbytečně tolik místa? A že té samplované hudby je také více, než by bylo zdrávo? Jestli ani, tak vězte, že nápad zkrátit o tyto zbytečnosti hru, popřípadně program, už počítačový piráti, a nejen ti, dlouho využívají, aby nacpali na jedno CD více titulů. Ty jsou pak sice o mnoho ochuzené, ale jejich jádro vždy zůstává, a zákazníci pak mají mnohem více za mnohem méně. Nemusím snad zdůrazňovat, že cracklý software už legální původ nemá, a softwarový piráti takovéto programy získávají většinou tak, že na některém internetovém serveru založí FTP archiv, kam si pak nechávají přímo od crackerů ilegální software nahrát. Medoda ořezávání programů má na celosvětovou ekonomiku podstatně tvrdší dopad, než pouhé přpalování originálních CéDéček.
BTW, ty pravopisné chyby jsem opsal z originálu.
Krom Lexikonu je na této stránce užitečný popis jak oblafnout telefoní ústřednu vytočením nuly. Sice tenhle trik nefunguje už asi deset let, a na zmiňovaných telefonních automatech od té doby, kdy byly odstraněny všechny automaty polské výroby, nicméně čtenářům Excaliburu jistě takový návod udělá radost i tak. Hned bude o čem mluvit o přestávkách.
Stránku vkusně doplňuje textík "Počítačové pirátství - hanba republiky?", který se opět dá komentovat jen těžko,a opisovat ho celý se mi už opravdu nechce.

Závěr: Pokud by bylo možné koupit časopis bez naprosto bezcenného CD za nějakou rozumnou cenu, doporučil bych tuto investici jen pro těch pár srandovních článků. Za 150 Kč ale ne. Obzvláště když ve stejném termínu a cenové relaci je právě k mání český PC Gamer.
Asi i vydavatel Excaliburu si je vědom jeho současné nevalné kvality, a tak slibuje příští, invexové, číslo mnohem zábavnější a celkově lepší... jako vždy. Myslím, že Invex bude jeho poslední šancí.
R.I.P.

Závěr: časopis o hárch, kde je toho o hrách proklatě málo. Kupte si Spellcross, vytrhněte z časopisu manuál k němu, a zbytek zahoďte.